Boj o ostravské střechy

Při letošní hnízdní ptačí sezóně jsem měl mimořádnou příležitost pozorovat ze svého střešního okna běžnému pozemnímu chodci nedostupný ptačí svět na střechách historického centra Ostravy. Postupně jsem se seznámil s létajícími aktéry několik měsíců trvajícího příběhu. A nemohl jsem ani učinit jinak, neboť jejich charakteristické pískání, křik nebo volání mě postupně přinutilo přistoupit k oknu a začít luštit, co že se to venku vlastně děje.

Poštolka se ukrývá pod římsou před přicházející bouřkou.

Brzy jsem pochopil, že svět létajících zvířat má na střechách jasná pravidla. Tak třeba klidnou atmosféru všedního dne poznáte podle toho, že střechy postupně obsazují poněkud natvrdlí holubi. Ťapkají po plechu a někdy neohrabaně uklouznou do okapu. Divně koukají a nemotorně se kolíbají po okrajích. „Hhhůůůůů, hhhhůůůůůů“, značí, že venku se nic zajímavého neděje. Několikrát jsem vyhlédl z okna a vzápětí jsme si s holubem hleděli na metr do tváře. Vždycky mu trvalo i několik sekund, než se polekal, přesně jako v kreslené grotesce. Někdy ale holubi předvedli překvapivě kvalitní akrobatický slet dolů do ulice s přeplachtěním těsně nad hřebenem střechy nebo okraje okapu. To znamenalo přílet poštolky obecné (Falco tinnunculus). Poštolky dnes již běžně žijí a dokonce hnízdí ve městech. Už od jara se začal na anténách objevovat pár, někdy s myší v pařátech. Přílet s kořistí oslavovali křikem „kli-kli-kli-kli“. Často jsem pozoroval, jak poštolka sletěla při bouřce níže pod římsu, kde spořádaně seděla a čistila se. Později zřejmě zahnízdily za komínem protější střechy, což jsem ale ani s využitím dalekohledu nebyl schopen potvrdit. Už se ale neobjevovaly spolu. Menší sameček často sedával na nejvyšší anténě, odkud měl velmi dobrý přehled, nebo přilétal s kořistí. Větší samička byla vidět někdy v těsné blízkosti komínu.

Večer na anténách.

V půli června při práci u počítače byl v ulici dusný klid. Holubí „hhůůů“ najednou přerušil chrastivý zvuk. Protější hřeben střechy hbitými a krátkými průzkumnými průlety opanovalo několik strak (Pica pica). Všiml jsem si, že sameček poštolky sedí na anténě v půli cesty mezi strakami a domnělým hnízdem. Straky začaly pokřikovat a svolávat se, zanedlouho jich bylo v oblasti střechy šest až osm. Neustále pokřikujíc, poletujíc a poskakujíc se začaly k poštolčímu samečkovi přibližovat. Ten, zřejmě tušíc, co jej čeká, zůstával do polední chvíle klidný. Náhle vyrazil a několik strak prohnal vzduchem. Další straky se ale rozletěly poštolce do zad. Boj v této chvíli teprve začínal. Netušil jsem, že budu svědkem několik hodin trvajícího dramatického divadla. Po několikerém odvrácení útoku se banda strak vždy přeskupila a ještě razantněji dorážela, přibližujíc se stále místu u komína, kde asi poštolky měly hnízdo.

Bandité. Straky se formují k útoku.

Nastal okamžik, kdy se obě poštolky musely bránit společně. Vždy do poslední chvíle čekaly, až budou dorážející a pořvávající straky co nejblíže a následoval výpad dravců. Jedna ze strak se pak dostala do životních nesnází, když ji poštolka pronásledovala několik tryskových kol vzduchem. Straka vydala několik šílených skřeků – křičela o život. Pak narazila v nejvyšším patře domu do okna. Pronásledující poštolka se oknu hbitě vyhnula, pouze o něj zavadila křídlem, načež se okno otevřelo a do ulice vyhlédla žena s výrazem „který chuligán mi až sem nahoru něco háže do oken?“. Souboj postupně upadal a ve večerních hodinách výpady strak přestaly. Bohužel se mi nepodařilo zjistit, zda se strakám povedlo hnízdo vykrást, ale leccos naznačuje fakt, že poštolku jsem od té doby na místě viděl jen dvakrát. Volání „kli-kli“ bylo nějaké smutné. Tak jsem od té doby pozoroval aspoň rorýse, kteří se prohánějí jako diví ještě výše nad střechami a umí přímo z trysku zaletět do velmi úzké spáry ve zdi.

Jan Lenart